Obrácená varianta s výstupem na Cima di Mezzo
Vyrážíme ještě za šera, protože
jsme zvolili náročnou výstupovou trasu z Ospitale.
Z nadmořské výšky 1491 metrů představuje jen nástup
na hřeben 600 metrů převýšení. V horních partiích
se objevují první jištěné úseky, ale zatím bychom
se bez lan klidně obešli - jsou tu spíš pro ty, kteří
trpí závratí, protože pod stezkou jsou místy hluboké
srázy. Po namáhavém výstupu sutí k prvnímu sedlu
nabíráme výšku už jen pozvolna, a navíc ji při
obcházení skalních výběžků a neschůdných míst
často opět ztrácíme. S přibývajícími hodinami přibývá
i lidí na stezce, potkáváme se s těmi, kteří vyjeli
nahoru lanovkou. Jsou místa, kde se hůře vyhýbáme,
obcházení protijdoucích a přecvakávání karabin zdržuje, ale terén naštěstí není moc náročný,
a "zácpy" nevznikají. Jak postupujeme podél hřebenu, naskýtají
se nám různé pohledy do okolí: na jedné straně zvláštní
načervenalý masív blízké třítisícovky Croda Rosa,
na druhé údolí s městečkem Cortinou a známé
Tofany, v dálce ledovcem pokrytý nejvyšší vrchol
Dolomit Marmolada. Občas se setkáváme s pozůstatky
opevnění z dob 1.světové války. Když vystoupáme k rozcestníku s kótou 2868m,
již vidíme lanovku, ale chata Rifugio G.Lorenci se
nám ještě skrývá: to začínáme tušit, že cíl
není tak blízko, jak by se mohlo zdát. Cesta strmě
klesá k bivaku Buffa di Perrero (původně vojenská stavba z dob, kdy se
tu válčilo), pak zase stoupáme. Když je chata skoro na dosah, čeká
nás ještě jedna lahůdka: přechod přes asi 30 metrů dlouhý visutý
most. Trochu připomíná mosty v Himalájích, jen
místo lián či provazů jsou tu ocelová lana a prkna (která
však příliš důvěru nevzbuzují). Přecházíme ho
pro jistotu po jednom, aby se příliš nehoupal, přidržujeme
se lanového zábradlí a dolů do propasti pod námi se
radši moc nekoukáme. Po odpočinku a obědě z vlastních
zásob u Rifugio G.Lorenci vyrážíme k útoku na vrchol Cima
di Mezzo. Tady teprve vidíme, co je to opravdová
feráta. Postup bez pomoci lan a místy i žebříků by
vůbec nebyl možný a jištění je na většině úseků
holou nezbytností. Ukazuje se, že ani přílby nejsou
zbytečným přepychem - občas kolem nás přeletí
kameny, které shazují méně opatrní lezci nad námi,
a nebylo by příjemné jednu koupit do hlavy. Vyhýbání
s protijdoucími je tu dost komplikované, ale naštěstí
potkáváme jen velmi málo lidí, je totiž už dost
pokročilá hodina. Výstup je to perný, sotva přelezeme
jeden hřbítek, objeví se další, pořád nahoru a dolů.
Konečně jsme na vrcholu. Rozhled stojí za to, v dálce
vidíme dokonce ledovci pokryté vrcholky Vysokých Taur;
jen na jedné straně nám výhled částečně zakrývá
mohutný hlavní vrchol Monte Cristalla, od něhož nás
odděluje hluboká průrva. Co nejrychleji sestupujeme,
abychom ještě stihli lanovku dolů: už víme, že
sestup sutí po vlastních až dolů by byl asi nad naše
síly. Do cíle na Passo Tre Croci nám
od mezistanice lanovky Som Forca zbývá
už jen malý kus cesty. I jízda lanovkou je trochu
dobrodružstvím: jede dost rychle a do mrňavých
kabinek pro dva stojící pasažéry se naskakuje i
vyskakuje za jízdy.
[1994]
Klasická varianta s odbočkou na Cristallino
O pár let později se vracíme na Monte Cristallo i s dětmi. Tentokrát si
šetříme nohy a necháme se vyvézt lanovkou (resp. dvěma lanovkami) z Passo Tre Croci
až na sedlo Staunies k chatě Rifugio G.Lorenci do výšky 2918 m. Zjišťujeme, že
vlastní stezka Ivano Dibona "po směru" je oproti našemu původnímu výstupu procházka.
Taky trochu jinak po předchozích zkušenostech hodnotíme ferátu - lana
tu jsou až na výjimky jen z bezpečnostních důvodů. Takže nejnebezpečnější
z celé túry nám připadá nástup do kabinky lanovky typu "popelnice":
naskočit se musí opravdu rychle a dva lidi i s batohem se tam tak tak vejdou.
Na počasí máme zase štěstí a můžeme si užít daleké rozhledy už
z vyhlídkové terasy u chaty. Hlavní atrakci, visutý most, který už i naše
holky mohly vidět ve filmu Cliffhanger, si patřičně vychutnáme: máme štěstí,
že se tam zrovna nenakupilo moc lidí, protože jinak je na ferátě o dost větší
frekvence, než je zdrávo. Přidáváme si odbočku na Cristallino, času máme
dost. Bohužel to však napadlo i řadu dalších turistů, takže se pod vrcholovým
úsekem, kde se nedá předbíhat, dostáváme do menší fronty. Byla naštěstí první
a poslední - než jsme poodbědvali u známého bivaku, davy se docela
rozptýlily. Takže pohoda: krásné rozhledy, pro zpestření zbytky vojenských budov
a opevnění, maličko dobrodružství na úzkých skalních lávkách nebo při přechodech
po varchlatých prknech na traverzách. Jediný nepříjemný úsek - ostrý sestup sutí
k údolní cestě do Ospitale
[1999]
© Helena Dvořáková