Cortina d'Ampezzo má nádhernou polohu v údolí obklopeném horami, z nichž
některé dosahují výšky nad 3000 m. Nejmohutnější jsou masívy Monte Cristallo, Tofany
a Sorapiss. V blízkosti Cortiny je několik kempů, nepříliš daleko se
nachází Passo Falzarego, odkud jsou dostupné další zajímavé vršky.
Kromě ferát, kterým jsou věnované zvláštní popisy, uvádím pro inspiraci další námi
absolvované menší túry:
Kleiner Lagazuoi (2778 m) - průchod umělými štolami, vybudovanými vojáky za 1.sv.
války; přístup od sedla Falzarego, cca 1 km pod zemí, až na několik skalních oken
zcela potmě, strmý výstup podporovaný ocelovými lany; od konce štoly kousek stoupání
k Refugio Lagazuoi, kam vede i lanovka, a odtud po hřebenu na vrchol.
Nuvolao (2575 m) - turistická cesta s občasným jištěním z Passo Giau;
od vrcholové chaty sestup na sedlo Nuvolau a kolem skalních věží Cinque Torri do
Cortiny (možný přístup též ze sedla Falzarego).
Vodopády v údolí Fanes - odpolední procházka od kempu Olympia; krátké jištění na prahu
u vodopádu, cesta prochází přímo pod vodopádem.
Z toho, co jsme v této oblasti nenavštívili, stojí za doporučení pro ty zdatnější kompletní výstup po ferátě Giuseppe Olivieri na Tofanu di Mezzo (3244 m) nebo další těžká feráta Via Tomaselli na Fanisspitze. Z vrcholku Tofany di Mezzo, kam vede lanovka, je možné přejít po "červené" ferátě na Tofanu di Dentro. Sedlo Falzarego je východiskem pro celkem snadný výstup na Averau. Pro náročné se nabízí vícedenní okruh masívem Sorapiss s několika ferátami a bivakováním.
První, nepříliš vydařený výstup podnikáme jako celá rodina - z kempu Olympia nad Cortinou, kde bydlíme.
Col Rosa máme přímo nad sebou a za slunečných rán se nám předvádí v celé své kráse pěkně souměrného jehlanu.
Ten den, co se vydáváme horu dobýt, nám ale počasí nepřeje. Když po absolvování strmého, ale poměrně krátkého nástupu na
sedlo Passo Posporcora přicházíme ke skalám a navlékáme se do úvazků, spadne pár kapek, ale ještě to nevypadá nejhůř.
Přelézáme trochu náročnější začátek a když se pak rozprší víc, už se nám vracet nechce. Ale není to příjemné lezení:
mokré skály kloužou a ani lano se nedrží v dešti dobře, občas máme trochu potíže.
Naštěstí se lezení střídá s chodeckými úseky a feráta není dlouhá. Když docházíme na vršek, skoro to nezaregistrujeme -
není totiž vidět vůbec nic. V horních partiích je hora provrtaná vojenskými zákopy, což docela uvítáme,
protože se můžeme aspoň v suchu najíst. Pršet vydrží i po větší část docela namáhavého sestupu,
který vede v dolních partiích lesem, kde ten déšť přece jen tolik nevadí.
[1999]
Po třinácti letech se k této pěkné hoře vracíme s jinou skupinou, tentokrát už sami dva. Rozhodujeme se výstup zopakovat, protože
počasí vypadá dobře: mělo by být i něco vidět z vršku. Nemile mě překvapuje fakt, že mi pár míst na ferátě dává docela zabrat, i když je suchá,
ale nakonec všechno přelézám bez pomoci. Posledních pár kramlí na závěrečném stupni a jsme na plochém vrcholku s křížem. Rozhledy parádní,
i když přes Tofany se jako obvykle honí mraky. Vydaří se i vrcholová fotka - vylezlo nás sem pětadvacet! Protože jsme výstup zvládli ve slušném čase,
můžeme si po sestupu přidat ještě návštěvu impozantního vodopádu v údolí Fanestal.
[2012]
Je ráno jako vymalované. Kroupy, sníh
a déšť předchozího dne připomínají jen bílé
vrcholky nejvyšších kopců. Na Sorapiss budeme v nižší
nadmořské výšce, tam by nám sníh překážet neměl.
Začínáme na Passo Tre Croci a příjemnou cestou po úbočí
hory s krásnými výhledy pozvolna vystoupáme mezi klečí
k nádhernému jezeru Lago del Sorapiss. Má neuvěřitelně
zvláštní modrozelenou barvu, nemá v Dolomitech ani
jinde obdoby. Hřebeny masívu Sorapiss ho obklopují ze
tří stran - leží stejně jako nedaleká chata Rifugio
Vandelli v jakémsi kotli. Obejít Sorapiss představuje
dvou- až třídenní túru, my se spokojujeme s kratší
ferátou Vandelli, která vede západní stěnou pod
jeden z vedlejších vrcholků. Od chaty vypadá stěna
majestátně. Jsme rádi, že je celá ve stínu, protože
sluníčko docela pálí. Feráta není moc těžká, ale
je to pěkné lezení, i nějaký žebříček. Na konci
feráty děláme polední pauzu, obědváme, kocháme se
a fotíme. Rozhledy super. Nad námi je skoro na dosah
ruky vrcholek Croda del Fogo, výška dle mapy 2567 m.
Přece si ho nenecháme ujít, času je
ještě dost. Závěrečná část výstupu (neznačená
a nejištěná) představuje trochu náročnější
lezeni, hlavně je kumšt najít schůdnou cestu, ale vršek
za to stojí - otvírají se před námi zase jiné výhledy.
Pak už nás čeká jenom sestup. Hluboko dole vidíme
silnici a mostek přes potok, kde nás má čekat autobus.
První část sestupu pěšinkou v suti až k bivaku
Comici (kde se obvykle nocuje při vícedenních přechodech)
ubíhá docela dobře, zvlášť když nám pomáhají hůlky.
Pak ale přichází jeden práh za druhým. Strmý sestup
je místy jištěný lany, místy se chytáme větví a
kořenů kosodřeviny, snadno se tu shazují kameny (ještě
že máme helmy), hůlky pro změnu překážejí. Postup
se zpomaluje a je stále únavnější, klesání je
nekonečné, se vstupem do lesa se cesta nelepší. Když
jsme konečně dole na lesní cestě, všichni si
oddychneme - k potoku a silnici už je to kousek.
[2004]
Necháváme se, podobně jako většina naší poměrně početné party ferátistů, zlákat vůdcem Tomášem na ferátu, která patří mezi černé.
Ani on ji nemá vyzkoušenou, objevil ji na internetu, byla zřízena teprve v roce 2009. Těžký je prý začátek, kdo ho zvládne, měl by to vylézt.
Ale nikdo vlastně neví, do čeho lezeme (vědět to, mnozí z nás by si to možná rozmysleli).
Feráta má netradiční přístup: od sedla Tre croci sestupujeme nejprve poměrně velký kus cesty podél potoka, pak teprve stoupáme pěšinou pod stěnu,
kde oblékáme úvazky. Stěna je téměř kolmá, konce nedohlédneš. Dráty lanovky, která jezdí na planinu nad námi, mizí v mlze kdesi hodně vysoko.
Na prvním obtížném místě má potíže hned několik zástupkyň slabšího pohlaví: nejvíc chuť vzdát to mám asi já, ale nakonec to za pomoci přidržené
boty přelezu taky. Bohužel však není pravda, že to dál bude lehčí. Ve strmém terénu je málo spolehlivých stupů a chytů, i když se tu hojně
vyskytují i kramle: dost se toho musí "urvat rukama" na jisticím laně, což není zrovna pro moje slabé ručky. Téměř se netraverzuje,
není si kde odpočinout, je to skoro diretissima. Ještě hůř jsou na tom kolegyně menšího vzrůstu, které leckdy na patřičný stup
či chyt ani nedosáhnou: většinou těžší místa přelézáme za pomoci partnerů, tu přidržením, jinde povytažením. Nejhorší je jedno převislé místo,
které by většina z nás žen kvůli nedostatečné síle i strachu z pádu asi vůbec nepřekonala, kdyby si nás jeden zdatný kolega
postupně nenavázal a doslova nepřetáhl. Pád na ferátě není legrace, jak se tady jedna z nás přesvědčila: člověk je sice jištěn natolik,
aby se nezabil, ale stejně sletí půl metru i víc a třískne sebou pořádně o tvrdou skálu. Feráta nám trvá skoro dvojnásobek času, než se počítalo,
ale naštěstí jsme tu sami, jen ke konci nás docházejí nějací Italové, kupodivu trpěliví. Nahoře už nás vítají ti, co dali přednost pěší túře,
a jakmile dorazí poslední, děláme vrcholové foto. Máme toho většinou "plné kecky" a jsme moc rádi, že sestup k autobusu je pozvolný a krátký.
[2012]
© Helena Dvořáková