Dolomity - Nad jezerem Misurina

Hlavním východiskem do oblasti Sextenských Dolomit je nádherné jezero Misurina, kde je také kemp. Po silnici se dá po zaplacení mýta dostat ještě výše, až k chatě Auronzo, do blízkostí proslulých horolezeckých věží Tre Cime de Lavaredo (Drei Zinnen), které vévodí celému okolí. Kolem nich vede několik turistických tras. Feráty v oblasti patří k lehčím, většinou jde spíš o zajištěné cesty.
Protože tudy procházela za 1.světové války italsko-rakouská fronta, nachází se zde hodně památek na válečné operace - hory provrtané štolami, zbytky zákopů a vojenských staveb, pomníčky či hřbitovy.

Dalším přístupovým místem je Sexten/Sesto s lanovkou vedoucí pod Sextener Rotwand. Na tuto horu vedou dvě feráty, lehčí a těžká. Nám se nepodařilo vystoupat od lanovky ani k prvním lanům: přihnala se bouřka a my v lijáku uháněli dolů na sedlo Kreuzpass...

Cadini

Od jezera Misurina vyrážíme oproti plánu pěšky: nechce se nám čekat skoro dvě hodiny na lanovku na Col de Varda, když nás sem autobus po noční cestě dovezl už časně ráno. Znamená to cca 450 výškových metrů navíc. Dále by teoreticky moc převýšení být nemělo, ale je to bohužel jen zdání: Sentiero Bonacossa vede přes několik sedel, žlebů a stupňů, občas jištěných lany, stále nahoru a dolů, takže už v půlce cesty u Rifugio Fratelli Fonda-Savio melu z posledního. Zvlášť Forcella del Diavolo si své jméno zasloužila (jmenuje se ale podle sousední věže). Skupina ferátistů u chaty odbočuje vzhůru na ferátu Merlone, ostatní pokračují na Rifugio Auronzo. Dělám chybu, že nejdu s nimi, protože samotný nástup mě brzo přesvědčí, že na jedenapůlhodinový strmý výstup se žebříky a sestup stejnou cestou už po noci v autobuse nemám. Rozdělujeme si s Vláďou jídlo k obědu, on pokračuje s menším zpožděním na ferátu, já chvíli odpočívám na suťovém hřbítku a pozoruju, jak se barevné tečky posunují ve stěně. Pak se vracím k chatě, která se odtud pod věží Torre Wundt zdá docela malinká. U chaty jsou mraky lidí, ale jsou tu hezké výhledy, v okolí spousta horské květeny a krotké kavky, takže se můžu zabavit focením, ale i tak je čekání dlouhé - feráta samozřejmě trvá déle, než se čekalo. S výstupem jsou všichni spokojení, ale mají toho taky dost a čas pokročil, takže celou trasu až na Auronzo a k autobusu u mýtnice jde jen pár nejrychlejších a hodně otrlých. My ostatní sestupujeme kratší cestou přes Forcella Rimbianco. Druhá část cesty Bonacossa nám tedy zůstává na příště...
[2012]

Toblinger Knoten(2.617 m)

Od chaty Rifugio Auronzo jdeme společně s ostatními, kteří míří na Monte Paterno, kolem chaty Lavaredo až na sedlo Patternsattel. Potom traverzujeme neznačeným chodníčkem vedoucím po úbočí Monte Paterno k chatě Rifugio Lacatelli (neboli Drei-Zinnen-Hütte), čímž téměř neztrácíme výšku. Náš vršek se tyčí přímo nad chatou. Je to zvláštní hora, v horních partiích rozeklaná do dvou či tří vrcholků. K nástupu na ferátu se jde přes sedlo pod sousední horou Sextener Stein. Feráta je poměrně krátká a z velké částí je tvořená železnými žebříky, které jsou téměř kolmé, někdy i trochu převislé. Byla vybudována na místech, kudy vedla jedna z přístupových cest na tento důležitý strategický bod, který v 1.světové válce drželi Rakušáci (místy se zachovaly zbytky původních dřevěných žebříků). Nad námi je větší skupina, která příliš rychle nepostupuje a občas shodí nějaký kamínek, což je dost nebezpečné, takže radši čekáme, než zmizí z dohledu. Na vrcholku jsme za chvíli a můžeme vychutnávat rozhledy. Přímo před námi je Monte Paterno, pod námi maličká chata a jezera v údolí, ale protože se oblohou neustále honí mraky, jen ve vzácných okamžicích se nám Monte Paterno odhalí celá i s vrcholem, kde jsou teď nejspíš naši kolegové. Sestupová cesta, nazvaná na paměť jednoho z válečných hrdinů "cestou polního kuráta Hospa", je nenáročná, a protože máme dost času, přidáme si výstup na Sextener Stein. Tato poměrně nízká a na pohled nevýrazná hora je doslova provrtaná řadou umělých jeskyní, které si italští vojáci vybudovali jako úkryty nebo pozorovatelny (o tyto pozice se tvrdě bojovalo: Rakušáci je útokem dobyli, ale posléze zase ztratili; vyznamenala se tu i jedna žena, Viktoria Savs, která se vydávala za muže). Na chatu Lacatelli docházíme právě včas, abychom se schovali před prudkou přeháňkou - jsou tady už i ostatní z naší skupiny. Společně se pak vracíme kolem věží Tre Cime di Lavaredo k chatě Auronzo. Počasí se kazí stále víc, věže se nám ani jednou neukážou v celé své kráse, jak je známe z pohlednic. Přicházejí další přeháňky, a když pak sestupujeme dolů k jezeru Misurina, pěkně to klouže.
[1999]

Strada degli alpini (Alpiniweg)

Začínáme u chaty Auronzo ve výšce 2320 m. Převýšení tedy nebude nejhorší, ale túra bude dlouhá a zabrat dá taky sestup (cca 1200 m). Tato cesta se obvykle chodí úplně jinak, přes Zsigmondyhütte, ale důvěřujeme šéfovi Tomášovi, že se ve změti cest vyzná a naše síly správně odhadl. První úsek k chatě Lavaredo, kolem Drei Zinnen a kapličky na paměť obětem války, je pohoda. Pak přichází stoupání na Sandebüheljoch a Forcella Cengia, následuje sestup do kotle pod Zwölferkofel, kde přecházíme jedno sněhové pole. Tady obědváme a čekáme na pár lidí, co šli delší cestou přes Büllelejoch. Ještě kousek stoupání ke stěně a navlékáme úvazky. Ukazuje se však, že jsou celkem zbytečné, aspoň pro toho, kdo se nebojí srázu pod sebou, stačí držet se lana jako zábradlí. Hned na začátku je úsek, kde stezku ve skále skutečně vytesali "alpíni" a kde se hodí helma, protože se musí jít téměř v podřepu. Většina cesty vede po skalních lávkách, místy možná trochu rozšířených: když si člověk představí, že tudy tahali vojáci zbraně, munici, vybavení, zásoby... Dvakrát překonáváme zbytky sněhu, pak cesta postupně mírně stoupá až na sedlo Elferscharte (2649 m). V okolí jsou zbytky vojenských staveb a starých žebříků. Ti, kdo vyrazili mezi prvními, pokračují nic netuše podle značky sestupem na sedlo Sentinella: absolvují tak i náročnější lezeckou část feráty, kde už vybavení je potřeba, a "užijí si" dlouhý sestup neznačeným suťovým žlebem. Nás ostatní směruje Tomáš rovnou dolů - i tam jsou ocelová lana a není to úplně snadný sestup, zvlášť úsek suťoviskem. Přicházíme k prahu, odkud je už dole vidět údolí, do kterého směřujeme. Nejdeme však strmě dolů k Talschlusshütte, ale traverzujeme dál lesem, abychom mírnější cestou sestoupili k chatě Dolomitenhof na Fischleinboden, kde nás čeká autobus.
[2012]

© Helena Dvořáková