Marmolada, nejvyšší vrchol Dolomit, je jako jediná dolomitská hora zčásti pokrytá ledovcem.
Na masív Marmolady jsou pěkné výhledy z vedlejšího hřebínku, na nějž vede
lanovka z Arabby a turistická cesta z Passo Pordoi (část je dostupná jen po
těžké ferátě Trincée).
Východiskem do oblasti Marmolady je
kemp Malga Ciapela pod její strmou jižní stěnou nebo údolí u přehradního jezera Fedaia.
V oblasti Marmolady se mimo zmíněných nabízí další pěkná feráta na vrchol Il Collaz, ferátový úsek má také cesta na Ombrettu.
Vyrážíme na túru s vyhlídkou, že počasí
za moc stát nebude, ale lepšího se nejspíš nedočkáme
- aspoň pršet ani sněžit by nemělo. Nahoře je ale
dost sněhu, je možné, že feráta bude neprůchodná.
Od jezera Fedaia vyjíždíme lanovkou =
železnou klecí pro dva do výšky 2625 m. Je odtud pěkný
výhled na přehradní jezero Fedaia a protější zubatý
hřeben s docela drsnou ferátou "Via delle trincée",
vrchol Marmolady nevidíme. U chaty Pian dei
Fiacconi začíná ledovec. Tady si nazouváme
mačky a skupina se rozděluje. Pár zdatnějších s
jisticím lanem pro případ problémů se vydává na
ferátu, my ostatní půjdeme "normálkou". Sníh
je tvrdý, bez maček by se stoupalo hodně špatně,
hlavně jak se svah stává stále strmější - tady bez
maček uklouznout, jedeme až dolů. Před vrcholovým hřebínkem
je třeba překonat holý skalní úsek, mačky dost překážejí.
Pak už je stoupání zdánlivě docela mírné, ale všichni
se vlečeme jako slimáci. Nevím, jestli to dělá únava,
nebo nadmořská výška, ale po předchozích zkušenostech
z fyzicky náročnějších výstupů bych to připsala výšce
- přece jen jsou to tři tisíce. Ačkoli během výstupu
byla viditelnost docela dobrá, vlastní vrcholek s křížem
se schovává v mlze a spatříme ho, až když jsme
skoro u něj. Takže vrcholové foto nic moc. V chatě Penia
si dáváme polední pauzu, čaj a k tomu oběd z vlastních
zásob, je příjemné si odpočinout a ohřát se. Druhá
parta taky dorazila, se zprávou, že feráta se dá jít,
i když na jednom úseku je bezpečnější lano natáhnout.
Budeme mít tedy zajímavější sestup. Mačky vyměňujeme
za úvazky a jdeme na ferátu. Počasí se zatím trochu
vylepšilo, mezi cáry mraků se nám odhalují okolní
kopce a údolí. Feráta není těžká, i když má pár
téměř kolmých úseků s kramlemi místo žebříků.
Bez jištění by to ale nešlo, nebezpečí uklouznutí
je velké. Ocelová lana jsou úplně pod sněhem právě
tam, kde se traverzuje ve vyšlapané stopě hodně strmý
svah - nemít vlastní lano, můžeme to otočit. Pod
sedlem Forcella Marmolada pokračujeme v sestupu po
ledovci, a protože sníh změkl a svah je mírnější,
vyplatí se urychlit postup sjížděním po botách. Před
návratem k lanovce nás čeká ještě mírné stoupání,
které nám v bořícím se sněhu dá docela zabrat.
[1997]
Na túru vyrážíme z kempu
Malga Ciapella pod stěnou Marmolady. Hned začátek je
dobrodružný - musíme překonat dost široký potok a
každý si hledá místo, kde mu to půjde nejlíp. První
úsek je strmé stoupání lesem, zajímavá cesta začíná
být, teprve když se dostaneme na náhorní planinu u
Forcella Franzedas. Je to krásně pustý a divoký kraj,
jeho malebnost zvyšuje navíc jezero Lago di Negher (též
Lago di Franzei). Po hřebeni vystoupáme normální
cestou na vrchol Cima dell'Auta Orientale, odkud jsou pěkné
rozhledy do oblasti Marmolady. Netradičně sestupujeme
ferátou, nejprve na sedlo pod druhým, nižším vrcholem, Cima dell'Auta
Occidentale (dá se na něj rovněž vystoupit). Po prvním lehkém úseku
je to docela pěkné lezení, v závěru je několik
těžších míst. Překročíme sedlo Becher a vracíme
se dlouhým údolím Valle de Franzedas. Za celou cestu
nepotkáváme živáčka, až na stádo kozorožců. Je
to zážitek pozorovat občasné půtky mladých samců -
jejich rohy do sebe narážejí tak, že se to rozléhá
celým údolím.
[1997]
© Helena Dvořáková