Náhorní planina Sella má podobu dortu, z něhož nad ostatními nižšími vrcholky vyčnívá špička Piz Boé. V jejím okolí jsou další zajímavé cesty v masívu Puez, malebný je samostatně posazený Langkofel se třemi vrcholky. Na túry do oblasti Selly se dá vyrážet z kempu v Colfosco nebo ze sedel Gardena, Pordoi nebo Passo Sella.
Piz Boé (3152 m), nejvyšší bod Selly, je dostupný normální cestou (případně i za použití lanovky),
ale také po dvou ferátách: lehké zajištěné cestě Lichtenfelser
Steig a velmi těžké ferátě Cesare Piazzetta. K "černým" patří také feráta na Sellaspitze.
Z "neferátových" túr, které jsme v těchto částech Dolomit absolvovali, bych doporučila:
Colfosco - Ciampaijoch - Crespeinajoch - Passo Gardena
(přechod pustou planinou Puez
kolem dvou hezkých jezer, sestup úžlabinou mezi Cirami; absolvováno v červenci v čerstvě napadlém sněhu)
Stern-La Villa (Alta Badia) - rif. Gardenaccia - Ciampani - Pedraces
(krásná květena a výhledy, namáhavý sestup kosodřevinou)
Na trochu odpočinkovou túru si vybíráme
poměrně málo navštěvovanou ferátu v oblasti Selly,
která zdolává pěkným lezeckým terénem stěnu
jednoho z vedlejších vrcholků jménem Boéseekofel.
Jmenuje se podle jezera Boé, které leží kousek pod ním.
Lanovkou z Corvary na Crep de Mont se necháváme vyvézt
až do výšky 2198 m. Ke stěně to není daleko, po jejím
zlezení nás čeká ještě chodecký úsek, ale
nikterak únavný. Na vršku si bohužel moc rozhledů
neužijeme, mraky se honí okolo a hlavní vrchol Selly,
Piz Boé pokrytý sněhem, se nám podaří stěží zahlédnout.
Trocha lezení, včetně žebříků, nás čeká i na
sestupu, ale cesta je to nepoměrně snazší. K lanovce
se vracíme kolem jezera Boé po horských loukách, kde
potkáváme bílé, černé i kombinované ovce a dokonce
dva roztomilé kozlíky.
[2001]
Nad sedlem Gardena se na jedné straně
rozkládá mohutný masív Selly, na druhé straně
rozeklaný hřeben Cir neboli Tschierspitzen a náhorní
planina Puez. Ciry mají pět vrcholků, turistovi s
vybavením na feráty jsou dostupné dva. Ciry se nám líbí
už proto, že z Passo Gardena to budou
krátké túry, téměř samé lezení a žádný nudný
nástup. Na nejvyšší z Cir, Grosse
Tschierspitze, vede lehká "zajištěná
cesta"; úvazek prakticky není potřeba ani pro výstup,
ani pro sestup, stačí se občas přidržet ocelového
lana. Na vršku je kříž a hezký výhled na Passo
Gardena a na planinu Puez, která svou
pustotou působí jako měsíční krajina. Počasí ale
za moc nestojí, takže Sella se nám skoro celá schovává
v mracích. Po absolvování tohoto jednoduchého výstupu
přecházíme traverzem pod skalami k Ciře číslo 5 (Tschierspitze
V), špičce na okraji hřebene. Tady jsou
opravdu divoké skály a feráta nabízí kvalitní lezení.
Samotný vrcholek je tak malý, že se tam vejde tak
nanejvýš pět lidí najednou. Na závěrečný výstup,
kde táž feráta slouží i k sestupu, si proto musíme
"vystát frontu". Člověk si tu ale fakt připadá
jako horolezec.
[2004]
Je devět ráno, právě jsme dorazili po
noční jízdě autobusem do kempu v Colfoscu u Corvary.
Je po dešti, ale mraky se trhají a sluníčko ozařuje
majestátní horu, která se tyčí přímo proti nám.
Bude cílem naší první túry, tak rychle postavit
stany a za hodinu vyrážíme. Vršek máme coby kamenem
dohodil, ale bude to převýšení asi 1000 m, takže
žádná procházka. Cesta vede přes vesnici Colfosco a
vzhůru po loukách, kde se pasou koně, až na sedlo s
kapličkou a rozcestníkem, kde už začíná skalnatý
terén. Výstup až na vrchol je nenáročný, jsou tu
sice nějaká lana, ale dalo by se to zvládnout i bez jištění.
V nejvyšších partiích hory jsou pěkně rozeklané skály,
obzvlášť malebně působí tzv. Torri di Sasongher, věžičky
jak cimbuří hradu. Pěkné pohledy na ně se naskýtají
zejména při sestupu údolím Val de Juel. Jinak je ale
sestup chodníčkem v suti a pak lesem docela dlouhý a
namáhavý, a to nás pak ještě čeká pár kilometrů
lesem a po silnici přes Corvaru zpátky do kempu. Na
rozcvičení to bylo docela dost.
[2001]
© Helena Dvořáková