Dolomity - Pala, Rosengarten

Oblast Pala, neboli též Pale de San Martino je náhorní planina nad městečkem San Martino di Castrozza, z níž se vyčleňují výrazné skalní věže. Vévodí jim dvě třítisícovky, Cimon de la Pala a Cima Vezzana, které se často i za hezkého počasí schovávají v mracích. Z nižších vynikají Pala de San Martino, Sass Maor a Cima de la Madonna.
Kromě feráty Nico Gusella je v oblasti Pala několik dalších těžších ferát. Nejnáročnější je feráta Bolver-Lugli k bivaku Fiamme Gialle, odkud lze vystoupat i na Cimu Vezzanu.

Pěšky jsme v oblasti Pala absolvovali dvě pěkné túry:
Passo di Vallés - Passo di Venegiotta - Rif.Volpi - Passo del Mulaz (2619 m) - Molino - Falcade
(zpočátku pohodlný, pak drsnější výstup s výhledy na hřeben Marmolady, ze sedla též na věže Paly; dlouhý a namáhavý sestup do hlubokého údolí)
Passo Rolle - Tognazza - Cavallazza Piccola - Cavallazza (2324 m) - Laghi del Colbricon - San Martino
(nenáročná túra po protilehlém hřebínku s pohledy na Paly; na Cavalazza Piccola zbytky vojenských pozorovatelen; malebná jezera)

Oblast Rosengarten neboli Růžová zahrada, italsky zvaná též Catinaccio, je hodně navštěvovaná hlavně "pěšáky": nástupy usnadní lanovky, je tu i hodně horských chat k občerstvení, rozeklané skály tvoří chatám jedinečnou kulisu. Ferát je tu málo a převážně lehčí: jedna překonává hřeben Rosengarten přes sedlo Santner, druhá vede přes hřebínek Masaré na Rotwand, třetí zpřístupňuje třítisícovku Kesselkogel.

Via ferrata Nico Gusella + Via ferrata della Vecchia

Dvěma lanovkami vyjíždíme na sedlo Rosetta do výšky 2.600 m, právě tak vysoko, aby se okolní skalní plotny a vršky zalité sluncem vynořily z bílých inverzních mraků. Snadno nabytou výšku však brzy ztratíme: od chaty Rosetta musíme sestoupit do mlhy, do hluboké úžlabiny pod Palou di San Martino, a pak opět vystoupat na sedlo Passo di Ball, přičemž musíme překonat kus sněhového pole a úzkou skalní lavici, jištěnou lany. Na sedle oblékáme ferátové vybavení a začíná lezecký výstup. Výška se nabírá dobře, cesta je povětšině ve stínu, což v horkém dnu vítáme. Ze sedélka pod Cimou Val di Roda pak sestupujeme traverzem odvrácenou stěnou Cima di Ball, zčásti ještě po ferátě, pak po travnatém chodníčku, na sedlo Porton. Naše cesta ke druhé ferátě a do San Martina by se měla o kus dál oddělit od cesty na Velo de la Madonna (chaty, kterou vidíme v dálce pod majestátní horou Cima della Madonna), ale protože se rozcestník jaksi ztratil, odbočku přehlídneme. Teprve po chvíli vůdce usoudí, že jdeme špatně, a tak se spouštíme sutí dolů do údolí, kde skutečně objevíme sporadické červenobílé značky. Kde tady ale může být feráta? Stezka po chvíli končí na skalním prahu, odkud vedou dolů žebříky a kramle. Takže ještě nějaké lezení bude. Dole už je slušný horský chodník, který traverzuje krásnými partiemi s pěknými výhledy a posléze se napojuje na vozovou cestu. Dovede nás až do San Martina.
[2009]

Santnerpass (2.741 m)

Pozdní příjezd do Vigo de Fassa a nutnost devítihodinového odpočinku řidičů autobusu mění náš původní plán: nezačínáme klasicky od lanovky na Frommer Alm, ale půjdeme opačně, z Ciampédié, kam se dá rovněž vyvézt lanovkou (z Viga). Převýšení tedy bude cca 700 m. Vyrážíme skoro v poledne, u horní stanice lanovky piknikuje spousta lidí, davy se valí i po pohodlné cestě k nejbližším dalším chatám (Gardeccia, Catenaccio a Stella Alpina) a kupodivu i na strmějším výstupu k Rifugio Preuss, které se už z dálky předvádí jako orlí hnízdo a zastiňuje sousední chatu Vajolet. Tady si dáváme menší odpočinek před drsným výstupem k chatě Gartlhütte: tato obvykle sestupová cesta vede suťovým chodníčkem i skalním terénem a zabere poctivou hodinu, ale odmění nás pohledem na Torri di Vajolet, úžasně fotogenické skalní věže. Další výstup až na sedlo, kde se krčí malá chatka Santnerpasshütte, už je hračkou - jen moc rychle nepostupujeme, protože se stále otáčíme, abychom si "vajoletky" vyfotili v tom nejlepším osvětlení. Slunce sice svítí, ale honí se hodně mraků. Ze sedla jsou krásné pohledy do hlubiny pod námi a do labyrintu skalních věžiček, do něhož nás povede naše feráta. Hned ze začátku je vidět, že sestup po ferátě úplně snadný nebude, i když patří k lehkým. Ač je pozdě, potkáváme i lezce v protisměru a někdy to dá dost práce najít vhodné místo, kde se dá vyhnout. Uprostřed divokého skalního terénu najednou lana končí a sestupuj, jak umíš. Nahoru by to nic nebylo, ale vybrat vhodné stupy a chyty, když je pod tebou kam spadnout, to vyžaduje dost opatrnosti i šikovnosti, takže postup se výrazně zpomaluje. Docela si oddechneme, když se ocitneme na traverzujícím chodníčku. Kousek pod námi je už vidět horní stanici lanovky u Kölnerhütte, kterou bychom mohli sjet dolů, ale je k ní ještě proklatě daleko, dokonce nás čeká ještě překonání skalního stupně, naštěstí jištěného lany. Když se k lanovce dostaneme, už nejezdí, ale vlastně nám to ani nevadí - do odjezdu autobusu je spousta času a sestupová cesta na Frommer Alm je docela pohodlná. Na loukách se pasou krávy různých barev, všude se ozývá cinkání zvonků, okolní skály se lesknou v zapadajícím slunci... Hezký poslední večer v Dolomitech.
[2009]

© Helena Dvořáková