Den sedmý: Poloostrov Pelješac
V noci přišel déšť a vítr, zdá se,
že hezkému počasí je odzvoněno. Umytá a ještě
liduprázdná Korčula vypadá v pošmourném ránu
docela smutně. Loučíme se s ostrovem a přeplouváme
na pevninu. Orebič, trajektový přístav na
poloostrově Pelješac, je co by kamenem dohodil. Vítr
je docela silný a kapitán váhá, jestli zakotví loď
v Kučišti nebo v Lovišti, kam je to sice dál, ale je
tam více chráněná zátoka. Kde bude cíl dnešního
dne, to se tedy dozvíme až po poledni mobilem.
Vyrážíme po hlavní silnici západním směrem a ze
začátku to moc slibně nevypadá. Je nezvykle velký
provoz (zřejmě lidé kvůli počasí předčasně
utíkají z dovolené) a protivítr je tak silný, že se
nadřeme tak, jako bychom jeli do kopce. Naštěstí se
to trochu zlepší, když přejedeme víc do závětří
a na vedlejší silnici, ale pro změnu přicházejí
přeháňky. Jako zpestření nás čeká asi 600 metrů
dlouhý, jen málo osvětlený tunel, kterým se
dostáváme do vnitrozemí. Jsme zase v kraji vinic,
pěstují se tu vyhlášené odrůdy dingač a postup.
Snad v každém statku v okolí Potomje
se víno prodává a nabízí k ochutnání, pro
velkoodběratele je tu dokonce cosi, co vypadá jako
benzínová pumpa, ale čerpá se tu místo benzínu
víno. Silnice, po které sjíždíme zpět do Orebiče,
se mnoha serpentinami zařezává do okolních skal -
jízda je opravdu požitkem. Trochu si prohlédneme
městečko, které má ráz klidného přímořského
letoviska. Vily, obklopené zelení, si tu prý už od
předminulého století nechávali postavit námořní
kapitáni pro poklidné trávení svého "důchodu".
Nad městečkem v kopci stojí malebný františkánský
klášter s kostelíkem; docela rádi bychom se k němu
vypravili, ale nezbývá času - už víme, že musíme
dojet až do Lovište. Cesta vede po
pobřeží (již opět bez provozu), překonává sedlo
horského hřebenu a posléze padá dolů do malé
zátoky. Naše poslední kotviště je pravým opakem
rušné Korčuly. Je to místo, které by si člověk,
toužící po odpočinku v klidu, vybral pro dovolenou u
moře. Nejsou tu žádné hotely, jen pár privátů a
malý kemp. A čisté oblázkové pláže.
Den osmý: Makarská - konec plavby
Původně se mělo odplout se svítáním,
abychom dojeli včas do Baška Vody, kde jsme měli být
už kolem desáté. Vrčení motoru nás ale neprobudilo
a u snídaně se dozvídáme, že kapitán čeká, až se
vítr trochu utiší a až dostane zprávu od sesterské
lodi Silva, jak si s větrem poradila ona (je to menší
loď, tak s ní vítr tolik necvičí). Pár lidí honem
hledá kinedryly a podobné pojistky, ale jak se ukáže,
nebudou potřeba. Vyplouváme asi v půl deváté a
plavba moc rychle neubývá. Vítr je opravdu dost silný
a s lodí to trochu houpe, ale jde spíš o zpestření
plavby. Zato se udělalo docela hezky. Když se dostaneme
(už k polednímu) na dohled Baška Vody a těšíme se
na vylodění, loď se najednou obrací a pluje zpět.
Prý nás v přístavu nechtějí - je malý a naše
velká loď by při manévrování ve větru mohla
poškodit sebe i jiné lodě. Našim cílem tedy bude Makarská.
Přistáváme až kolem 14.hodiny, čímž jsme trochu
zkomplikovali situaci dalšímu turnusu, který se teď
přesunuje do Makarské na kolech (autobus dorazí večer).
My se ale nezlobíme - aspoň poznáme další z
pobřežních městeček. Na kole objíždíme pláže v
okolí, teď po sezóně (a menším ochlazení) téměř
liduprázdné. Hezký je taky poloostrov Sv. Petar se
stejnojmenným kostelíkem a maličké historické
centrum, jinak je ale Makarská typické letovisko se
spoustou hotelů. Koupání je tady příjemné, ale
připadá nám, že voda je už přece jen studenější.
Konec září je konec září. Aspoň nám není tolik
líto, že jedeme večer domů.
[2005]
ÚvodBaška Voda, HvarKorčula, LastovoPelješac, Makarská© Helena Dvořáková