Julské Alpy
Julské Alpy jsme navštívili zatím jen jednou a moc je tudíž neznáme. Naše holky byly tehdy ještě poměrně malé (14 a 11 let),
takže pro ně dlouhé túry nepřipadaly v úvahu. Během týdenního pobytu v kempu poblíž vesnice Trenta pod sedlem Vršič jsme jako rodina kromě dvou
ferátových túr nic většího nepodnikli - toulali jsme se okolím v údolí říčky Soči. Výstup mého muže na
nejvyšší horu Triglav (2 865 m) svou stránku nedostane, i když to byla mimořádně náročná
jednodenní túra s převýšením přes 2000 m - není fotograficky zdokumentovaný.
Jinou část Julek, hory nad Bohinjským jezerem, jsme trochu poznali na menší túře k Černému jezeru
(Crno jazero) od vodopádu Savica.
Oproti Dolomitům je v Julkách méně lidí a vůbec jsou méně "civilizované" (nebo aspoň tehdy byly). Nejsou tu lanovky a všechno
je hodně daleko a hodně vysoko, údolí jsou velmi hluboká. Také je tu v létě podstatně větší vedro.
Prisojnikovo okno
Mohutný masív Prisojniku (2547 m) se vypíná nad sedlem Vršič. Na jeho vrchol vede několik značených cest různé náročnosti. Jištěná cesta ze severu přes Velike Prisojnikovo okno je považována za jednu z nejtěžší ferát v Julských Alpách.
Již sama jízda autobusem na sedlo Vršič s nadmořskou výškou 1611 m je zážitek,
který může slabším povahám trochu pocuchat nervy - 25 zatáček,
leckteré mají úhel téměř 180°, hned
vedle silnice prudký sráz. Na túru vyrážíme za šedého rána s průměrnou viditelností.
Hned kousek za chatou Tičarjev dom se objevují
první ocelová lana k jištění. Naše holky jsou na
ferátě poprvé, ale bez problémů pochopily princip přecvakávání
karabiny a postup skupiny nijak nebrzdí. Starší Jana
občas okolí vyvádí z míry svou botanickou vášní,
když se vrhá ke každé kytce bez ohledu na možné
nebezpečí pádu. Kromě horské květeny nás cestou
zaujme i zvláštní skála v podobě lidské tváře.
Postup skupiny se zastavuje u místa, kde několik místních
horolezců pracuje se sbíječkou na opravách ferraty:
musíme čekat, než dodělají úsek a pustí několik
lidí dál. Při čekání si všimneme skály, která
hrozí se co nevidět utrhnout - otřesy způsobené sbíječkou
zřejmě zapracovaly na přirozené trhlině. Po našem
upozornění pracovníci nebezpečný kus "shodili"
dolů, ale pomyšlení, že pod kritickým místem jsme před
chvíli procházeli, není zvlášť příjemné. Vzápětí
nás čeká nejtěžší místo výstupu, průlez komínem
za pomoci kramlí: zčásti se musíme plazit po břiše
po šikmé plotně, nad sebou právě tolik místa, aby
se protáhl nepříliš naplněný kletr. Naše holky to
berou jako zajímavé zpestření, nebezpečí sklouznutí
do hlubiny pod námi v případě, že by se jim nepodařilo
se obratně "přecvaknout", si na rozdíl od nás
neuvědomují. Brzy poté překonáváme menší práh a
nad námi se objevuje okno, jehož rozměry překonávají
naše očekávání - je opravdu obrovské. Výstup k němu
je ale delší, než se na první pohled zdá, převážně
pěšinkami v suti a hlíně, což je dost únavné. Ve
vlastním okně nás čeká ještě pěkný lezecký úsek,
ale na to, jak se po průlezu před námi objeví hory a
údolí na druhé straně, se těšíme marně. Jak stoupáme
vzhůru, okno se víc a víc naplňuje mlhou. Jsme na sedle,
Svatý Petr nám dopřeje ještě poslední pohled do
doliny, odkud přicházíme, a pak mlha zalije úplně všechno.
Na hřeben zbývá pár výškových metrů a na vrchol
asi hodina chůze. My se však vracíme dolů. Byli jsme varováni,
že cesta po hřebeni není jištěná a je pro děti
dost nebezpečná, uklouznutí po vlhkých kamenech nebudeme riskovat.
Navíc je pokročilý čas a začíná pršet. Kloužeme po strmě klesající stezce, na špatném
značení málem zabloudíme ... a nakonec vycházíme na
silnici jen kousek pod sedlem. Nekonečný sestup
serpentinami silnice až do našeho kempu v údolí byl
pro nás asi nejhorším zážitkem v Julkách. Přesto
na Prisojnik ve zlém nevzpomínáme a jednou bychom ho rádi
zdolali celý, případně i s jeho "malým"
oknem - tato pozoruhodná hora totiž skrývá okna hned
dvě.
[1995]
Mala Mojstrovka (2.332 m)
Masív s dvěma vrcholky nad sedlem Vršič tvoří protiváhu naproti stojícímu Prisojniku.
Výstup jištěnou cestou severní
stěnou na Malou Mojstrovku s méně obtížným sestupem po stezce suťoviskem
zpět na sedlo Vršič zabere necelých 5 hodin, převýšení
představuje cca 700 metrů. Až na krátký nástup a
konečný "útok na vrchol" se jedná o lahůdkový,
čistě lezecký terén. Z vrcholu je možné dostat se po neznačené pešině
suťoviskem i na o pár metrů vyšší Velkou Mojstrovku.
Ze sedla Vršič stoupáme pěšinou
na sedlo Vratica, odkud odbočuje stezka pod strmou skalní
stěnu. Tam začíná vlastní výstup a rozhodně nejde o "choďák": téměř stále
je třeba si pomáhat rukama, občas se k výstupu používají
kromě kramlí i žebříky, jisticí lano je užitečné. A to nám říkali, že na Mojstrovku vybavení
na feráty není potřeba!. Když dosáhneme
vrcholu (je plochý, jinak nezajímavý), naskýtá se nám
krásný rozhled do všech stran: nejblíž k nám je
Velká Mojstrovka, naproti přes sedlo se rozkládá
mohutný masív Prisojniku. V dálce vidíme další z
nejvyšších vrcholků: na jedné straně vyčnívá nad
ostatní nižší hřebeny nejvyšší hora Triglav, na
druhé straně další dominanta, Mangrt na italsko-slovinské
hranici. Sestup po špatně značené stezce, která se
mezi kameny co chvíli ztrácí, není příliš příjemný
a místy i trochu nebezpečný z důvodů snadného
uklouznutí; naštěstí suť brzy nahradí kosodřevina,
kde se už dá po slušnější stezce postupovat trochu
rychleji. Po návratu na sedlo Vršič se ani necítíme
unaveni, takže v pohodě zvládáme i sestup až do
kempu, tentokrát po zajímavější cestě lesem kolem
chaty u pramene Soči. Vyvěračka v jeskyni taky stojí za vidění.
[1995]
© Helena Dvořáková