Z Passo Sella se necháváme vyvézt lanovkou do sedla Langkofelscharte.
Získaná výška nám ale není moc platná – abychom se dostali na střední vrcholek rozeklaného masívu,
musíme sestoupit chodníčkem v suti až do jeho kotle, kde je malebně usazená chata Rifugio Vicenza.
Odtud vede stinnou úžlabinou, kde jsou i teď v létě zbytky sněhu, nástupová cesta k ferátě.
Výstup je příjemné, nepříliš náročné lezení jen s občasným jištěním (na některých místech bych
trochu víc lan kvůli bezpečnosti uvítala). Z vrcholku jsou nádherné rozhledy, vidíme i paraglidisty,
co se spouštějí z protějšího kopce. Lidí tu není málo, protože se sem dá vystoupit i po normální
turistické cestě, po níž teď budeme sestupovat. Cesta to není moc příjemná, stezka v suti je minimálně
značená a často se ztrácí. Sestup končí u chaty Plattkofelhütte.
Po pohodlné cestě nazvané Friedrich-August-Weg se vracíme kolem chaty Friedrich-August-Hütte
zpět na sedlo.
[1997]
O pár let později si pro změnu dáváme okružní turistickou trasu. Protože je krásný den,
všude, zejména na závěrečném úseku od Plattkofelhütte, je nepříjemně mnoho lidí. První část,
od Passo Sella kolem chaty Emilio Comici až k chatě Vicenzo, vede zajímavým terénem se skalami
nejrůznějších tvarů. I když je na první pohled vidět, že výstup k samotné chatě bude pěkná fuška,
pohrdáme spodní cestou a tuhle odbočku si přidáme: odměnou je působivý pohled na mohutné
skály ohraničující kotel. Jak masív Langkofelu obcházíme kolem dokola, naskýtají se nám další a
další pohledy na okolní travnaté pláně a horské hřbety – vidět je dokonce i vzdálený hřeben
Sass Rigais. Na loukách se skoro všude pasou ovce, horská idyla. Čeká nás ještě trochu únavný
přechod jednoho sedélka a pak už cesta připomíná tatranskou magistrálu – náročností i množstvím
turistů nejrůznějšího druhu
[2004]
© Helena Dvořáková