Túru začínáme u chaty Rifugio
Auronzo. Pod věžemi Tre Cime přecházíme po
poměrně pohodlném chodníčku k chatě Rifugio
Lacatelli (též zvané Drei-Zinnen-Hütte);
stoupání v závěru cesty trochu připomíná výstup přes
práh v závěru Malé studené doliny pod Téryho
chatou, ale není zdaleka tak únavné. Odtud zamíříme
přímo ke skalnímu masívu. Začátek výstupu je
trochu neobvyklý: vybavujeme se přílbami a baterkami a
noříme se do podzemní chodby, která zde byla vybudována
za 1.světové války. Chodbou dlouhou asi 600 metrů překonáváme
po strmých schodech značnou část stoupání, občas
si dopřejeme pohled na okolí z některého ze skalních
oken - pozorovatelen. Pak štola končí a my vyměňujeme
baterky za úvazky, smyčky a karabiny, protože
nastupujeme do feráty. Jištění potřebujeme hlavně
pro pocit bezpečí, protože srázy pod námi naznačují,
že případné uklouznutí by neskončilo dobře, místy
je však terén skutečně "lezecký" a ocelová
lana nám pomáhají i při výstupu. Najednou jsme na
vrcholku a překvapeně zíráme, jak je rozlehlý - při
pohledu zdola vypadal, že se na něj nevejde pět lidí
najednou. Teď nás tu odpočívá, obědvá, fotí a
kochá se rozhledem snad na třicet, včetně rodinky se
dvěma dětmi stěží školního věku, předpisově
vybavenými a navázanými na lano s rodiči. Koukat je
opravdu na co: Tre Cime di Lavaredo jsou
kousek od nás jako na dlani, okolo divočina rozeklaných
skal bizarních tvarů, v dálce až kam oko dohlédne hřebeny
hor... Po krátkém odpočinku a obědě, o nějž se dělíme
s krotkými a neodbytnými kavkami, sestupujeme zpět až
k ústí štoly na Gamscharte (Kamzičí sedlo).
Pro návrat volíme jinou cestu - traverz rozeklaným hřebínknem
Bodenknoten a sestup do údolí na druhé straně
hory. Ještě nás čeká kousek pěkné feráty dokonce
se žebříky a pak už jen nenáročná cesta kolem Rifugio
Lavaredo zpět k výchozímu bodu, chatě
Auronzo. Při sestupu horskou loukou si přijdou na své
i milovníci horské květeny. Spatřit vzácnou protěž
neboli plesnivec alpský se člověku poštěstí málokdy
- a tady je jimi v jednom místě louka přímo poseta!
[1994]
V souvislosti s horou Monte Paterno není možno nezmínit příběh Seppa
Innerkoflera, jehož jméno feráta nese. Tento odvážný horolezec, horský vůdce
a svého času správce chaty Drei-Zinnen-Hütte patřil po vypuknutí války k nejschopnějším
z rakouských velitelů hlídek. V r. 1915 zahynul při téměř beznadějném pokusu dobýt pro
Rakušáky tento strategický vrchol, obsazený Italy. Možná rukou protivníka
(byl to údajně Piero de Luca), ale možná i omylem, zasažen krycí střelbou vlastních lidí.
Italové ho na vrcholu hory pohřbili; teprve po válce bylo
jeho tělo přeneseno do rodinné hrobky v Sextenu.
© Helena Dvořáková