Dolomity - Nad jezerem Misurina

Monte Piana

Hora Monte Piana má důležitou strategickou polohu. Od r. 1753 přes ni vedla rakousko-italská hranice a v letech 1915-17 zde probíhaly zuřivé boje, snad nejhorší na dolomitské frontě. Zahynulo tu dohromady asi 10.000 vojáků - nejen rukou nepřítele, též zimou, v lavinách či pádem ze skal. Severní vrchol byl rakouský (byl nazýván Monte Piano), jižní italský. V průběhu války se obě strany střídavě vytlačovaly ze svých pozic. Boje neměly vítěze; až v listopadu r. 1917 Italové své jednotky stáhli. (Detaily se může zájemce dočíst v knize Milana Čepelky Fronta v Dolomitech 1915-1917.)

Při naší úplně první návštěvě Dolomit je procházka po Monte Piana (jižním vrcholu) náhradním programem kvůli špatnému počasí: zpočátku poprchává, honí se mraky a viditelnost je celý den mizerná. Od kempu v Misurině vystoupáme asi 5 km po přístupové silnici k chatě Rifugio Angelo Bosi (pojmenované po jednom z padlých velitelů): u ní stojí kaplička na památku obětí, vedle kanón vyrobený v plzeňské Škodovce. Poté procházíme po západním okraji plošiny a prohlížíme zbytky zákopů a vojenských objektů. Je toho tady spousta, ale vůdce Pavel je opatrný a nechce nás pustit moc daleko (Vláďova touha prozkoumat vršek trochu víc se setká s jeho velkou nelibostí), a protože je všechno vlhké, nejdeme na (pravděpodobně lehkou) ferátku, ale sestupujeme rovnou strmou pěšinou.
[1994]

Podruhé si horu díky nádhernému počasí vychutnáme skvěle. Jdeme sami dva, výprava má jiný program. Vystupujeme klikatícím se chodníčkem od Lago di Landro (název Suché jezero si zaslouží, vody v něm moc není) k severnímu vrcholu. Převýšení to není malé, skoro 900 m. Kousek pod vrcholem se nachází malý hřbitůvek a poté se cesta dělí na klasickou a ferátku. Ferátka je krátká a snadná a brzy jsme na vrcholovém plató nedaleko kříže (2305 m), kde se to hemží lidmi. Rozpukaná vápencová deska, částečně zarostlá trávou skýtá pohodlná místa k odpočinku, takže tu poobědváme. Krásné výhledy do všech stran, je co fotit. Pak se vracíme kousek po klasické cestě, protože tam jsou zbytky štoly a rakouských opevnění (vedou tam i původní schody). Procházíme část plató se zbytky zákopů a nakonec se nám podaří najít začátek okružní cesty, co vede o kus níž východní stěnou: je označena jako zajištěná cesta zřejmě proto, aby odradila návštěvníky beze všech horských zkušeností, protože je úplně bezproblémová, sem tam nějaké to lano je skoro zbytečné. Zato je tady hodně válečných připomínek, včetně bohužel zavalené štoly s pěkným portálem a kolejnicemi, které sloužily k vyvážení zeminy. Ze sedla Forcella dei Castrati se ještě na severní plató vracíme, protože spousta dalších zbytků zákopů a baráků stojí za prozkoumání. Je tu taky krásný pomník "Zvon přátelství", vztyčený v r. 1968.
S ohledem na čas věnujeme jižní, travnatější kupě pozornosti méně - většina pozůstatků je na západním okraji, který jsme už kdysi prošli. Kromě zákopů je tu také několik pomníčků. Po celou cestu se můžeme kochat pohledem na majestátní Tre Cime di Lavaredo. U chaty Angelo Bosi (kde je teď malé muzeum) kanón stále stojí, ale destičku s informací o českém výrobku už někdo ukradl. Po asfaltce bez provozu, po níž smí jezdit jen "shuttle" z Misuriny, pohodlně sestupujeme až k první dlouhé zatáčce, odkud vede téměř zarostlá zkratka do údolí Schulderbach. Kousek předtím je silnička zavalená kameny, naplavenými zřejmě při nějaké jarní lavině - jezdí se objížďkou po vedlejší prašné cestě. Po sestupu máme před sebou ještě kus cesty po silnici na rozcestí, kde nás nabere autobus.
[2012]

© Helena Dvořáková