Feráta začíná kousek pod sedlem Passo
Gardena (Grödner Joch). Když přicházíme ke
stěně, kde nás hned při prvních krocích čekají železné
kramle, vidíme, že tu sice sami nebudeme, ale frontu naštěstí
čekat nemusíme. Přijít však o chvíli později, bylo
by hůř: hned za námi přichází organizovaná skupina
Italů s vůdcem, kteří se společně navazují na
vlastní lano. Po překonání prvního prahu, který je
jen malou rozcvičkou, traverzujeme chodníčkem k vlastní
stěně. Vypadá skoro kolmá a už ze zdola imponovala
svou výškou - má snad 500 metrů. Ještě se podíváme
na vodopád, který se za mohutného hukotu řítí ze skály
v sousední štěrbině, a od této chvíle až nahoru se
bez zajišťování na ocelovém laně neobejdeme. Je to
parádní výstup: kde nestačí chyty a stupy, pomáhají
kramle a ocelové žebříky a samozřejmě i jisticí
lano - jen obzvlášť dobří se (možná) obejdou bez
jeho pomoci. Jsou horší feráty co do technické obtížnosti,
zkušený horský turista by tu neměl mít potíže, ale
odolnost proti závratím je nezbytná: často se
balancuje na stupech nebo kramlích ve strmé stěně a
dolů je lepší se nedívat. Asi ve třech čtvrtinách
cesty se feráta noří do štěrbiny. Zde se nabízí
jediná možnost ústupu z feráty, pokud bychom chtěli
např. kvůli zhoršení počasí pokračovat nahoru normální
cestou. Samozřejmě ji nevyužíváme, i když sluníčko
už nesvítí a viditelnost se trochu zhoršila. To však
ještě netušíme, jak rychle se v Dolomitech mění počasí.
Po chvíli začíná krápat, nebe se zatahuje, a dřív
než se nadějeme, je tu liják a k tomu kroupy. Ve stěně
si člověk v úvazku z batohu pláštěnku nevyndá a
neobleče, a než se dostaneme k místu, kde by to snad
možné bylo, jsme tak mokří, že už to nemá cenu. S
deštěm se obtížnost cesty rázem násobí: ocelové
lano v rukou zebe a prokluzuje, stupy a chyty se stávají
nespolehlivými, kramle i příčky žebříku kloužou.
Myslíme už jen na to, kdy budeme konečně nahoře, a
tak si ani moc nevychutnáme závěr feráty - visutý
mostek přes naši štěrbinu. Od konce feráty to naštěstí
k chatě není daleko - i to je velká výhoda této feráty,
potkat nás tohle třeba na Tofaně, bylo by nám
neskonale hůř. V chatě Pisciaduhütte
je narváno, všude mokré svršky, ale než dorazí
skupina Italů, kteří z feráty „utekli normálkou“,
stačíme ještě urvat místa u stolu. Po horkém čaji
a obědě z vlastních zásob už je nám fajn a docela
litujeme, že na vršek Pisciadú si
budeme muset nechat zajít chuť. Když se asi po hodině
sbíráme k odchodu, nevěřícně zíráme na skály ozářené
sluncem a modrou oblohu. Přes vrcholky se dál honí
mraky, ale vypadají neškodně, takže padá rozhodnutí
- směr vzhůru. Kolem plesa hned u chaty vede stezka přes
sněhová pole, občas musíme překonat lehčí zajištěné
úseky ve skále, na samotný vrchol je to klasický
vysokohorský výstup. Rozhledy sice nejsou nic moc, ale
postupně se nám odhalují hory na všech světových
stranách (aby se vzápětí znovu zahalily do mraků).
Stejnou cestou se vracíme k chatě a pak nás čeká
dlouhý a docela namáhavý sestup údolím Setus
k výchozímu bodu cesty. Zpočátku je to náročnější,
místy jsou i natažena fixní lana, pak se pokračuje
serpentinami v suti a přes sněhová pole. Vrtkavé počasí
nám zase předvádí, co umí - obloha jako vymetená,
protější rozeklaný hřebínek Cir a vzdálený masív
Kreuzkofelu se nám předvádějí ve slunci jak nikdy předtím.
[2001]
© Helena Dvořáková