Klasická trasa
Na túru vyrážíme přímo z kempu Olympia, kde bydlíme.
Nástup k ferátě je drsný krpál, ale rychle nabíráme
výšku, a když se dostaneme k prvním ocelovým lanům,
údolí je hluboko pod námi. Lezení je pěkné, občas
jsou i náročnější úseky, hřebínek se rychle přibližuje,
ale zároveň se zatahuje obloha. Když přichází přeháňka,
jsme zrovna na rovnějším úseku, a tak se namáčkneme
do malé jeskyňky, abychom se aspoň trochu schovali –
nucené přestávky využíváme zároveň k obědu. Naštěstí
je rychle po dešti, ale mokré skály jsou nevábné,
rozhled minimální, proto ani nevystupujeme na nejvyšší
bod této části hřebene Punta Fiames, ale pokračujeme
přímo na sedlo Forcella Pomagagnon. Jak to vypadá, dnešní
den nebude nic moc. Čeká nás sestup strmým suťoviskem
na kraj Cortiny, no a pak půjdeme po silnici zpátky do
kempu. Sjíždíme po botách sutí, o stezce se téměř
nedá mluvit, ale docela to odsejpá. Mezitím zase vylézá
sluníčko, a když stojíme dole u rozcestníku, odkud
bychom mohli pokračovat na druhou část hřebene, váháme,
jestli to přece jen nestojí za to. Většina je pro výstup,
i my se přidáváme. Za chvíli skoro litujeme, výstup
suťovým žlebem nám dává dost zabrat – naštěstí
se ale dá jít při skále, kde to tolik neujíždí.
Dostáváme se na žebro, "třetí lavici" (podle toho se feráta jmenuje).
Tudy budeme traverzovat až na sedlo pod Punta Erbing. Naše holky si stěžují –
takový odporný výstup, a pořád žádná slušná feráta
„za odměnu“. Lezení si už ale opravdu neužijí
– ocelová lana, která nás občas provázejí, slouží
většinou jen k zajištění na úzkém chodníku, protože
tady spadnout, skončíme hodně hluboko dole. Feráta
patří do kategorie „červených“: toto označení
ale asi dostala jen proto, že je tu dost nejištěných
úseků, kde je potřeba dávat hodně pozor a rozhodně
neuklouznout nebo nezavrávorat. Jako rodič jsem rozhodně
radši, když holky lezou opravdu těžké úseky, ale s
pořádným jištěním, takže z této části cesty nemám
zvlášť dobrý pocit. Celá skupina se schází na
sedle, kde odpočíváme a kocháme se rozhledy, než si
vystoupáme na vršek ve výšce 2301 m – aspoň jeden
vrchol jsme tedy přece jen zdolali. Vyčasilo se a
rozhledy jsou opravdu krásné – údolí s Cortinou,
nad ní Tofany, Sorapis, na druhé straně Monte
Cristallo. Sestupujeme na opačnou stranu hřebene, brzy
se dostáváme ze skal do vegetace a zakrátko jsme na nižším
sedýlku Forcella de Zumeles, odkud sestoupíme zpátky
na stranu ke Cortině, přesněji do její místní části
Chiave. Jsme už dost utahaní a sestup je dlouhý –
nejdřív strmé serpentýny, pak cesta lesem. Jsme rádi,
když klesání skončí a je před námi jen pohodlná
široká cesta, vedoucí rovnoběžně se silnicí až ke
kempu. Vede po náspu zrušené železnice a dnes slouží
také jako fit-stezka.
[1999]
Obrácená varianta
O pár let později jsme na Pomagagnonu znovu, tentokrát
bez dětí. Hlavní část naší skupiny jde na stezku
Ivano Dibona, kde jsme byli už dvakrát, a tak se přidáváme
k výpravě na Pomagagnon – bude hezky, budou odtud pěkné
výhledy. Plánuje se jen první část feráty, ta méně
lezecká, s nástupem od sedla Tre Croci. Poměrně brzy
jsme na sedle Son Forca pod mezistanicí lanovky na
Cristallo, příjemná cesta lesem nás dovede na sedlo
Forcella de Zumeles, následuje docela namáhavý výstup
pod Punta Erbing (Je zajímavé, že dlouhý sestup mi od
minula v paměti neutkvěl). Na vršku jsme coby dup:
trochu kochání, vrcholové foto a další fotky okolních
hor. Na sedle oblékáme úvazky a začínáme sestupovat.
Na sestupu je tahle cesta o poznání těžší než obráceně,
obzvlášť suťový žleb je dost nepříjemný. Jsme rádi,
když ho máme za sebou, a protože víme, že nás čeká
dlouhý výstup sutí na sedlo Forcella Pomagagnon, vydáváme se
rovnou nahoru, beze značky (ta začíná o poznání níž
u rozcestníku). Možná jsme na to doplatili, ale právě
tak je možné, že i kdybychom poctivě sledovali značku,
výstup bychom si příliš neusnadnili. Tam, kde si
pamatuju z minula jednolitý suťový svah (mám ho i na
fotce), je teď terén rozdělený hlubokou průrvou
vymletou snad průtrží mračen, snad sněhovou nebo
kamennou lavinou. Přetraverzovat na druhou stranu se
prakticky nedá, zbývá jen stoupat. Svah je stále prudší,
suť ujíždí, hledáme místa, kde se dá zachytit pevné
skály. Každý si hledá svou výstupovou trasu, ale je
to skoro prašť jako uhoď. Nemít hůlky, které pomáhaly
už při sestupu, asi to vůbec nezvládnu. I tak se potím
strachy, když nemůžu najít kus pevnějšího terénu.
Je to snad největší hrůza a zabíračka, co jsem v
horách zažila. A hlavně – suťovisko je nekonečné.
Když už se zdá, že jsme u skal a na sedlo je to
kousek, musíme skály obcházet a objeví se další suťový
úsek. Stokrát radši bych lezla po skále. Můj muž už
je ze suti taky úplně trop a přes mé varování to
zkouší skalní štěrbinou – samozřejmě marně, musí
se pak vracet a ztrácí spoustu času. Navíc jsem teď
uprostřed suti sama, ostatní z naší skupiny jsou
rychlejší a zmizeli nám z dohledu. Nevím, kudy je to
nejlepší se pustit, zkouším to na okraji skály a
hrozím se, že nevylezu a pak se nedostanu ani zpátky,
málem propadám hysterii. Nakonec úsek překonávám a
už vidím sedlo, kde na nás čeká náš vůdce. Úleva,
když jsem konečně na rovném úseku, je neuvěřitelná.
Čekala jsem, že výstup bude perný, ale odhadovala
jsem ho tak na hodinu: lezli jsme to víc než dvě, ti
schopnější tak o půl hodiny míň. Skupina nakonec
pokračuje na druhou část feráty (asi se jim zachtělo
„odměny“ po téhle hrůze), my dva po krátkém odpočinku
sestupujeme na druhou stranu hřebene. Horní úsek je
pustá a nepřehledná změť trávy, křovin, kamení a
pěšinek mezi skalisky, značení nic moc. Ztratit značku
by znamenalo se pěkný kus vracet, protože překonat
strmý práh nepůjde kdekoli. Značka nás nakonec
zavede do vyschlého potoka, kde dosti neschůdným terénem
překonáme větší část klesání. Pak jsme konečně
na jakési cestě, dokonce značené – je to údolní
cesta, po níž se obchází Monte Cristallo. Přicházíme
k potoku, polozřícené budově polní nemocnice z 1.světové
války a konečně ke kostelíku na Ospitale, kde nás čeká
autobus a večeře.
[2004]
© Helena Dvořáková